Poměrný volební systém na principu portfolia

Dnes ráno jsem uvažoval nad nevýhodami poměrného volebního systému, jak jej známe. Mezi jeho největší nevýhody patří to, že nutí voliče chovat se tak, jakoby si přál jednobarevné složení parlamentu, přesněji řečeno Poslanecké sněmovny. Dává totiž hlas jedné jediné straně a to přesto, že si (jak předpokládám) spousta voličů nepřeje v parlamentu nebo některé z jeho komor pouze jednu stranu. Spousta lidí, mezi nimi i já, si přeje silnou vládu a (samozřejmě o něco slabší) výraznou opozici. Mnozí by jistě uvítali i vstup nových subjektů do Sněmovny, ale jsou si vědomi, že nováčci obyčejně nejsou připraveni nést břímě vlády, natož být jedinou vládní stranou. Existují minimálně dva způsoby, jak  lze tomuto způsobu uvažování vyjít vstříc.

Čína – velký vzor našich politiků

Mnozí z nás si vzpomenou, jaké pobouření vyvolala spolupráce velkých amerických portálů – MSN, Yahoo a Google, když tyto portály vyšly vstříc čínské vládě a pomáhaly Číně s cenzurou a občas snad i s udáváním nepohodlných občanů. Někteří byli pobouřeni už tím, že Čína vůbec zamezovala svobodnému šíření informací. Smáli jsme se tomu, jak se čínští velvyslanci snažili protestovat proti napomáhání protistátním živlům a nazývali to nepřípustným vměšováním do záležitostí Čínské lidové republiky. Podobné věci se kdysi děly i u nás, jenomže tenkrát, naštěstí pro české soudruhy, neexistoval Internet. Neuplynulo ani dvacet let a na podobnou notu nám začíná k poslechu i tanci hrát český „pravicový“ politik.

Líní novináři a odposlechy politiků

Prezident podepsal novelu trestního řádu, která mimo jiné zakazuje zveřejňování odposlechů a stanovuje za to poměrně tvrdé tresty. Útok na svobodu slova? Spíš útok na pohodlí médií. V tomto krátkém zápisku se budu snažit vysvětlit, co mě vede k takovému závěru.

Proč nejsem demokratem

Před 84 lety napsal Karel Čapek esej s názvem Proč nejsem komunistou. Autor v eseji říká, že nebýt komunistou znamená jisté krédo, že to není totéž, co nebýt kupříkladu agrárníkem. Být demokratem může naopak znamenat nadřazení formy nad obsah a, jak chci ukázat v tomto textu, líbivou nálepku, pod kterou se může skrývat leccos.

Multikulturalismus je mor, pane Kostláne

František Kostlán je známý aktivista hnutí Tolerance a občanská společnost a signatář Ligy proti antisemitismu a nám, kteří chodíme diskutovat na iDnes, je také znám jako blogger, který nepovoluje diskuse a dští síru na pronárodní strany a hnutí. Se zájmem jsem si přečetl jeho článek Multikulturalismus nemá alternativu a byl jsem, přiznávám, dost zvědavý, co nám autor zajímavého sdělí. Nadpis sliboval úderný článek, ale byl jsem zklamán. Více než tisíc slov a málo konkrétních a jasných myšlenek.

Válka je mír, říká Ústavní soud

Předem tohoto článku musím říci, že nemám právnické vzdělání a tudíž se nemohu k nejnovějšímu nálezu Ústavního soudu, který se zabývá případnou protiústavností Lisabonské smlouvy, vyjádřit tak kvalifikovaně, jak bych si přál; věřím, že se v nejbližších dnech v médiích dočkáme nejednoho rozboru od odborníků na ústavní právo. K rozhodnutí se vyjadřuji jako občan, který se domnívá, že právo by mělo občanům sloužit a že by právní předpisy a jejich výklady měly být jasné a nedvojznačné. Výnos ÚS podle mého názoru takový není.

Přichází k nám hodina pravdy?

Film Jára Cimrman ležící, spící patří mezi velmi oblíbené filmové komedie. Jeho humor je založen na fabulaci a absurditě. Absurdní jsou i divadelní hry, které fiktivní český génius Jára Cimrman a ukázka jedné z nich byla ve výše zmíněném filmu. Hra se jmenuje Hodina pravdy a pojednává o člověku, kterému celý život všichni lhali a pak jednou, kdoví proč, mu sdělili krutou pravdu. Jeho domnělá matka byla ve skutečnosti jeho babičkou a roli jeho otce hrál po celou dobu jeho vlastní syn. Cimrman si myslel, že jeho dílo bude lidem blízké, protože i jim podlý rakouský režim pořád lže a každý se chce přece dozvědět pravdu. Lidé herce vypískali a jenom divadelní ústup zvaný Vichr z hor zabránil lynčování. Představme si na chvíli, že by například Mirek Topolánek a Václav Havel vystoupili na obrazovce České televize v čase po večerních zprávách a řekli: „Nezlobte se, my jsme vám celých 19 let lhali, ale teď Vám řekneme pravdu.“ A začali by kousek po kousku bořit různé mýty, které politici a média v České republice svým voličům a čtenářům předkládali.

Program Dělnické strany

Již od založení weblogu mám v plánu rozebrat programy národně orientovaných stran. Tímto článkem chci splatit část dluhu a podívat se na obsah programu Dělnické strany. Mým cílem je probrat všechny body programu. Někdy v blízké budoucnosti chci probrat to, co v programu chybí, v samostatném článku.

Věra Tydlitátová je hvězda, národ se sjednocuje

Dnes jsem si přečetl tři články, které mě zaujaly a jejichž myšlenky se navzájem doplňují. Především se všechny dotýkají včerejších událostí v litvínovském Janově. Všechny tři se týkají vzrůstající sympatie radikálů u litvínovských obyvatel, ale jistě nejenom u nich.

Když se kácí les, létají třísky. A to i v Janově

Úvodní přehled událostí

Dnes se uskutečnila třetí akce Dělnické strany a spřízněných nacionalistických hnutí v Litvínově a Janově. Rád bych začal historickým přehledem, ale upřímně řečeno, těch historických linií, které by stálo za to sledovat, je několik. Historie romského etnika v naší zemi. Historie národně orientovaných stran. Historie litvínovského sídliště Janov. Historie aktivit předsedy DS Vandase. Nebo třeba životopis Lucie Šlégrové. Raději uvedu pouze tři data: