Proč nejsem demokratem

Před 84 lety napsal Karel Čapek esej s názvem Proč nejsem komunistou. Autor v eseji říká, že nebýt komunistou znamená jisté krédo, že to není totéž, co nebýt kupříkladu agrárníkem. Být demokratem může naopak znamenat nadřazení formy nad obsah a, jak chci ukázat v tomto textu, líbivou nálepku, pod kterou se může skrývat leccos.

Úvod

Jako asi většina čtenářů, zažil jsem i já totalitní komunistický režim. Většina z nás byla frustrována z toho, že byly umlčovány nepohodlné názory, vládla uzavřená mocenská klika, která byla na dálku z velké části řízena z Moskvy, svoboda cestování byla omezena, lidé byli pod dohledem tajné policie, kádrováků a stranických buněk. Když vláda jedné strany padla, přišla euforie a naděje na lepší uspořádání státu. Všichni mluvili o svobodě, všichni mluvili o demokracii. Ta slova působila jako zaklínadlo a ne každý si uvědomil, že bez reálného obsahu jde pořád jenom o slova. Listopadový převrat opravdu přinesl mnohé svobody, ale, stejně jako v minulém režimu, došlo i k faktickému vyprázdnění některých pojmů. Mezi nimi i pojmu demokracie, která má tendenci degenerovat, tedy být něčím výrazně jiným, než čím by měla ideálně být. Několik způsobů degenerace současného podoby parlamentní demokracie bych chtěl popsat v tomto článku.

Demokracie coby modla

Mnoho lidí spojuje demokracii (tedy teoretickou vládu většiny) s pojmy, které s ní přímo nesouvisí. Například se svobodou či svobodami, ekonomickou prosperitou, humanismem atd. Skutečná vláda většiny může být ale velmi sevřená, může velice silně omezovat osobní svobody jednotlivců, naproti tomu jiné režimy, včetně autokracie, mohou znamenat pro občany stejnou nebo dokonce větší míru svobody, než jaké se těšíme dnes. Demokracie také nemusí nutně být ekonomicky úspěšnější, jak se v poslední době začíná čím dál častěji ukazovat a jak pravděpodobně ukáží nejbližší léta. S humanismem, tím skutečným nebo zdánlivým, je to podobné. Lidé si mohou demokraticky odhlasovat, že bude stát šikanovat lidi zrzavé nebo barvoslepé a pořád půjde o demokracii. Zkrátka a dobře, demokracie nemusí být v každé situaci ani nejlepším možným uspořádáním.

Demokracie coby klacek

Lidé, kteří se prohlašují za demokraty, se cítí být členy jakéhosi exkluzivního klubu, který má patent na rozum. Kohokoliv je jenom trochu možné označit nějakou nedemokratickou nálepkou (fašista, nacista, komunista…), ten takovou nálepku dříve či později dostane. Tím je vyloučen z takzvané slušné společnosti a jeho názory tím jakoby automaticky pozbyly relevance a jsou vyloučeny z mainstreamového společenského diskursu. Je to tak pohodlné!

Demokracie coby zástěrka

Jedno pořekadlo praví, že voliči si svoje zastupitele volí, zatímco bohatí klienti si je platí. Existence různých lobbyistických skupin je známá skutečnost, zatímco ve skutečné demokracii by podle mého názoru bylo vyjednávání zákonodárců a jiných politiků s partikulárními vlivovými skupinami tabu. A nejedná se pouze o komerční sféru, ale často i o různé neziskové organizace a nadnárodní společnosti. Problematická je rovněž role evropských byrokratů, nadnárodních organizací a mezinárodních dohod, které stát zavazují k činnostem, které nebyly ve společnosti prodiskutovány a k jejichž schválení nemají politici legitimní mandát. Mnohá rozhodování probíhají za zavřenými dveřmi a bez dostatečné kontroly ze strany občanské společnosti.

Demokracie coby stranická kořist

Zatímco v dobách tzv. reálného socialismu vládla jedna strana, dnes máme systém více politických stran, které teoreticky vstupují do volné soutěže. Ve skutečnosti ale existuje několik mechanismů, které účinně brání skutečně volné a rovné soutěži politických stran. Například 5% kvóta pro vstup do Poslanecké sněmovny spolu s pravidelně uveřejňovanými volebními preferencemi a skupinovou psychózou, která lidem našeptává, že volit strany s malou podporou voličů nemá smysl. Dále jde samozřejmě o finanční sílu strany a prostor, který dostane strana v médiích, což jsou rozhodující faktory pro možnost prosazení strany v nejbližších volbách. Strany se navíc ucházejí o přízeň voličů na různých úrovních, od obecních zastupitelstev až po parlament. Přitom často nerozhodují kvality jednotlivých kandidátů, ale obliba či neobliba celostátního vedení strany nebo úspěch či neúspěch vládních reforem. V nedávné době jsme byli svědky, jak vedení ČSSD udělalo z krajských voleb referendum o oblíbenosti reformy zdravotnictví. Strany představují stát ve státě, mimodemokratické hierarchické struktury, které se sice mohou střídat u moci, ale přesto se často snaží ze státu spíše těžit, než aby mu sloužily.

Demokracie coby závaží

Velice problematické je podle mého názoru všeobecné a rovné volební právo. Stejné právo volit má nejen volič inteligentní a volič mdlého ducha, ale i daňový poplatník a člověk žijící celý život na dávkách, člověk zcela poctivý i protřelý recidivista. To znamená, že část voličů má tendenci volit takové strany, které jim umožní žít zcela na úkor ostatních a na úkor budoucích generací a jejich hlas může rozhodnout. To považuji za zcela skandální a nepřijatelné. Společnost by měla najít způsob, jak v demokratickém rozhodování upřednostnit voliče zodpovědné a státu a společnosti prospěšné.

Závěr

Říkám-li, že odmítám nálepku demokrata (a přiznávám, že z velké části proto, abych nebyl ve stejné škatulce s lidmi, kteří dopouštějí a přejí si degeneraci demokracie), neznamená to, že si nedovedu představit demokratické uspořádání, které bych považoval za dobré a funkční. Takové uspořádání státu a společnosti by se muselo v co nejvyšší míře vyvarovat laciného nálepkování a předstírání, omezovat vliv politických stran a podporovat snadnou výměnu elit a jejich společenskou kontrolu, maximalizovat státní suverenitu a v rozhodovacím procesu zvýhodňovat ty, kteří státu a společnosti propívají. Současný režim v mnoha tzv. demokratických státech se této představě hodně vzdaluje.

Explore posts in the same categories: Domácí politika, Evropská unie, Obecné, Právo

Vlastnosti: Demokracie

You can comment below, or link to this permanent URL from your own site.