Věra Tydlitátová je hvězda, národ se sjednocuje

Dnes jsem si přečetl tři články, které mě zaujaly a jejichž myšlenky se navzájem doplňují. Především se všechny dotýkají včerejších událostí v litvínovském Janově. Všechny tři se týkají vzrůstající sympatie radikálů u litvínovských obyvatel, ale jistě nejenom u nich.

První článek, o kterém se chci zmínit, se jmenuje „Kdo nahání sympatizanty extremistům?“, napsal jej Bohumil Doležal a vyšel na stránkách Lidových novin. Zatím se mi nepovedlo zjistit, zda tento sloupek B. Doležala vyšel i v papírových Lidovkách, ale i kdyby ne, šlo by o obrovský pokrok. První známý autor si v mainstreamovém médiu dovolil říci, že císař je nahý, tedy že akce radikálů pramení v dlouhodobě neutěšené a hlavně neřešené situaci. Článek obsahuje povinnou úlitbu v podobě hrození plynovými komorami a miliónkrát recyklovaného klišé, že na krajní pravici jsou všichni slabomyslní.

Druhý článek, jehož autorem je Karel Kaiser, má název „Revoltující mládež v ulicích Litvínova“, vyšel na Délském potápěči  a nezaujal mě pouze tím, že výslovně jmenuje naši milou paní Věru Tydlitátovou, která je nám všem nehynoucím vzorem trpělivosti, odvahy k diskusi a snahy po objektivitě. 😉 Zaujala mě tam především myšlenka postupného stírání hranic mezi „poctivým občanem“ a „extremistou“.  To je přece jenom poněkud odvážnější myšlenka, než pouhé uznání jednorázových sympatií občanů s radikály. Zároveň ale Karel Kaiser píše: „Možná můžeme čekat utažení šroubů a větší dozor nejenom nad svolavateli demonstrací, ale též nad vydavateli „podezřelých“ brožur, „kontroverzních časopisů“, či publicistů a bloggerů, kteří až příliš šlapou na nesčetná kuří oka současného politického systému.“ Ano, toto nebezpečí tady je. Ten prostor, který máme dnes, je dosud poměrně široký, ale existují skupiny, kteří si přejí užší mantinely. Nepodceňoval bych ani nebezpečí vývoje v USA, kde by pod vlivem současné Obamánie mohlo postupně (v řádu let až desítek let) mohlo dojít k omezení práv daných 1. dodatkem americké ústavy. Další nebezpečí skýtá Lisabonská smlouva, která může vést k dosud nevídanému řádění notorických zakazovačů v rámci celé EU. Karel Kaiser je ovšem optimista a věří, že ani případné utahování šroubů Systému dlouhodobě nepomůže. Není sám, kdo v to doufá.

Třetí článek s názvem „Slovo o Janovu“, jehož autorem je Milan Špinka, vyšel zároveň na Národní myšlence i na Altermediích. Článek je ze všech tří nejradikálnější. Jednak poměrně nevybíravě napadá ministra Langera a volá ho k zodpovědnosti za brutální zásah policie, jednak vyzývá ke zvýšení pracovitosti a loajality pronárodních sil, hlavně ale vyjadřuje poměrně otevřeně solidaritu lidem odsouzeným za trestné činy, které mají politický charakter. Jedná se o lidi spojené přímo s neonacismem a Milan Špinka vychází z toho, že pokud si může režim došlápnout na lidi, se kterými nesouhlasíme, můžeme být příště na řadě i my. Nemohu říct, že bych ho vůbec nechápal, ale myslím si, že taková solidarita musí mít někde svoje meze. Některé z udělených trestů jsou opravdu nepřiměřeně vysoké a některé ze „zločinů“, které vyjmenovala média, jsou trapné. Trest za výzvy ke genocidě zcela chápu, trest za popírání holocaustu nechápu vůbec. O všem, co je mezi tím, jsem ochoten diskutovat.

Tři články, tři autoři, tři pohledy na věc. Bohumil Doležal chce doufat, že se režim vzpamatuje a začne konat něco užitečného, Karel Kaiser věří, že lidé podstatu režimu prohlédnou a Milan Špinka vyzývá ke stavbě barikád. Každý z těchto přístupů může být oprávněný a každý si v dnešní době musí najít svoje místo. Mně osobně sedí asi nejvíce poloha mediátora – cítím se být řadovým občanem, ale zároveň mám na některé věci radikálnější názory, než jaké se běžně prezentují. Myslím, že to tak nějakou dobu zůstane.

Explore posts in the same categories: Domácí politika

Vlastnosti: Domácí politika, Média, Nacionalismus

You can comment below, or link to this permanent URL from your own site.