Poměrný volební systém na principu portfolia

Dnes ráno jsem uvažoval nad nevýhodami poměrného volebního systému, jak jej známe. Mezi jeho největší nevýhody patří to, že nutí voliče chovat se tak, jakoby si přál jednobarevné složení parlamentu, přesněji řečeno Poslanecké sněmovny. Dává totiž hlas jedné jediné straně a to přesto, že si (jak předpokládám) spousta voličů nepřeje v parlamentu nebo některé z jeho komor pouze jednu stranu. Spousta lidí, mezi nimi i já, si přeje silnou vládu a (samozřejmě o něco slabší) výraznou opozici. Mnozí by jistě uvítali i vstup nových subjektů do Sněmovny, ale jsou si vědomi, že nováčci obyčejně nejsou připraveni nést břímě vlády, natož být jedinou vládní stranou. Existují minimálně dva způsoby, jak  lze tomuto způsobu uvažování vyjít vstříc.

První způsob je poměrně zřejmý. Člověk, který si přeje určité složení Sněmovny, by své hlasování takticky měnil, kdyby měl povědomí o tom, jak budou volit ostatní občané.  Pokud by chtěl ve Sněmovně nováčka a ten by měl nižší podporu, než by si onen volič přál, snažil by se dát svůj hlas onomu nováčkovi. Pokud by najisto věděl, že jeho hlas zcela propadne, volič by se stáhnul a dal by pravděpodobně hlas volitelné straně, kterou chce posílit. A pokud by nováček měl dostatečnou až příliš velkou podporu, snažil by se opět volit někoho jiného. Tento model je samozřejmě zjednodušený, ale v principu by bylo možné namísto přiřazení hlasu jedné straně určit nějakou volební funkci, která by podobné volební chování v závislosti na volbě ostatních simulovala. Pravděpodobně by nešlo o libovolně složitou funkci, protože by byl jednak problém s jejím vyhodnocením obecně a v případě, že by nějaké nadkritické množství voličů stanovilo jinou než konstantní funkci, by to byl obzvláštní problém, protože výsledek by závisel na prioritě vyhodnocování volebních funkcí.

Uvedu příklad:

Ve volbách kandidují strany A, B, C, D a E. Volební funkce e jednotlivého člověka by na základě funkcí f(A), f(B), f(C), f(D) a f(E), kde f(ψ) je funkce, která vydělí počet hlasů započítaných pro stranu ψ vydělí X, přičemž X je počet lidí, jejichž funkce již byly vyhodnoceny. Výsledkem každé funkce e by byla pětice (α, β, γ, δ, ε), přičemž platí, že α + β + γ + δ + ε = 1, obor hodnot by byl {0, 1} a každá z pětice hodnot by byla přičtena k součtu hlasů pro jednu z pěti stran. Voliči se jmenují Adam, Božena, Cyril, Čeněk a David. Jednotlivé funkce jsou (podle abecedního pořadí voličů):

e = (1, 0, 0, 0, 0)

e = (0, 1, 0, 0, 0)

e = (0, 0, 1, 0, 0)

f(A) <= f(B)  =>  e = (1, 0, 0, 0, 0); f(A) > f(B)  =>  e = (0, 1, 0, 0, 0)

f(C) > 0  =>  e = (1, 0, 0, 0, 0); f(C) = 0  =>  e = (0, 1, 0, 0, 0)

V první fázi by se sečetly výsledky všech konstantních funkcí (Adam, Božena, Cyril) a výsledky funkcí f po tomto částečném součtu by byly 1/3, 1/3, 1/3, 0 a 0. Pokud bychom jako další v řadě vyhodnotili Čeňkovu funkci, byl by výsledek 3/5, 1/5, 1/5, 0, 0, pokud bychom Čeňkovu funkci vyhodnotili jako poslední, výsledek by byl 2/5, 2/5, 1/5, 0, 0. V prvním případě by strana A vyhrála volby třípětinovou většinou, ve druhém případě by ale strany A a B získaly stejně!

Existuje ale jiná cesta, která umožní lépe než dosud odrazit přání jednotlivých voličů a tou je možnost rozdělení hlasu na několik částí. Každý volič by dostal (dejme tomu) možnost odevzdat 10 volebních lístků, přičemž by každý z nich mohl odevzdat jedné politické straně. Pokud by měl každý lístek hodnotu jednoho hlasu (na jednotce koneckonců nezáleží), mohlo by hlasování našich pěti známých vypadat takto:

(10, 0, 0, 0, 0)

(0, 10, 0, 0, 0)

(3, 4, 1, 1, 1)

(6, 4, 0, 0, 0)

(7, 2, 1, 0, 0)

Výsledek by byl 26, 20, 2, 1, 1. Strana A by získala nadpoloviční většinu křesel, přičemž by výsledek byl nezpochybnitelný a respektoval by přání našich pěti voličů.

Výhod takového systému by bylo více. Kromě toho, že by mohli voliči navrhnout každý jednotlivě složení celé Sněmovny, nebáli by se voliči, že jejich hlas úplně propadne a snížil by se vliv médií a předvolebních průzkumů. V neposlední řadě by systém eliminoval voliče, kteří neumějí napočítat do deseti, protože hlasování lidí, kteří odevzdají jiný počet lístků než 10, by bylo neplatné. Pokud bychom stanovili limit hlasů pro jednu stranu od jednoho voliče, snížil by se jednak vliv voličů fanaticky věřících v jedinou stranu a jednak by se zvýšila “intelektuální náročnost” volby, zvlášť pokud by se sada volebních lístků dávala voliči až ve volební místnosti. Nevýhodou by byly mírně vyšší náklady na tisk a součet hlasů, ale výhody by podle mě byly nesporné. Milí zákonodárci, nemáte zač.

Aktualizace: Pokud někdo z čtenářů už článek pozorně četl, mohl zjistit, že v prvním příkladu byly chyby. Omlouvám se za ně, nyní by mělo být vše v pořádku.

Explore posts in the same categories: Domácí politika, Obecné, Právo

Tags: volby

You can comment below, or link to this permanent URL from your own site.